Radecký zpět!?

Despekt spojený s českým pohledem na vojenské řemeslo respektive na české válečnictví, nebýval vždy pravidlem. To je obecně známo. Ve zkratce by se dalo říci, že čím dále do minulosti, tím jsme v tomto směru na tom byli lépe.

Máme také ve své historii známé, a i okolním světem uznávané bojovníky. Bojovníků nepřemožitelných, tedy těch, o kterých to platí beze zbytku, je však málo, dokonce i ve světovém měřítku.

U nás je do této kategorie nepřemožitelných zařazen zcela nepochybně Jan Žižka z Trocnova. Kdyby se takto postavená otázka objevila v televizní soutěži, nepochybně by všichni soutěžící odpověděli shodně a během okamžiku tak, že se jedná o Žižku. Potíž by však nastala, pokud by měli jmenovat druhého takového borce.

Český národ měl ještě jednoho takového vojevůdce a dokonce, z celoevropského hlediska, pokud použijeme sportovní terminologii, hrál opravdu první ligu, tedy byl v podstatě o třídu výše než husitský vojevůdce (při vší úctě k Janu Žižkovi), který omezil své válečné umění pouze na Čechy (s jednou epizodickou výjimkou, -tedy ani ne na ostatní české země).

Tímto druhým vojevůdcem byl hrabě Jan Josef Václav Radecký z Radče, který ve své vojenské kariéře dosáhl hodnosti polního maršála (správně je i maršálka). Také o něm se traduje jako o Žižkovi, že neprohrál se svým vojskem žádnou bitvu, ve které velel.

Radecký pocházel ze staré české šlechty původně sídlící ve tvrzi Radeč u Nového Bydžova. První zaznamenaný předek pravděpodobně ze čtrnáctého století je jakýsi Přibyslav.

Voják Radecký měl hned ze začátku dobrého mistra., pod kterým se zúčastnil protitureckého tažení (v roce 1788 byl dobyt Bělehrad), a tím byl slavný generál Laudon (to je ten co „jede přes vesnici“).

Použijeme zkratku k popsání jeho dlouhé vojenské kariéry: Účastnil se napoleonských válek, a jako náčelník generálního štábu vypracoval spojenecký plán „bitvy národů“ u Lipska (rok 1813), kde spojenecká vojska vedená knížetem Schwarzenbergem porazila Napoleona.

Poté byl velitelem olomoucké pevnosti, kdy dokonale zvládnutými manévry s vojskem odradil od vpádu do českých zemí pruské vojsko, a nakonec velitelem rakouské armády v severní Itálii (od roku 1831), kde musel bojovat se snahami Italů o osvobození z rakouského područí.

Na smůlu pro Italy, bojoval velmi úspěšně. Potlačil revoluci v Lombardii a Benátkách, přičemž porazil vojska sardinského krále Karla Alberta v bitvách u Custozzy a Novary. Poté se stal vojenským guvernérem lombardsko-benátského království.

To, že neprohrál žádnou svoji bitvu, vyniklo v dobovém kontextu ještě více proto, že v dlouhé době vlády tří habsburských panovníků (císař František I., Ferdinand V. a František Josef I.), kterým Radecký sloužil v aktivní službě, ostatní rakouské válečné úspěchy byly mizivé.

Radecký byl znám tím, že dovedl stmelit mnohonárodnostní armádu v jeden celek mimo jiné proto, že rozuměl každému vojáku, který k němu promlouval ve svém rodném jazyce, těch jazyků (národů) bylo údajně v rakouské říši jedenáct.

Je logické, že taková postava musela být v habsburské říši náležitě ceněna a oslavována. Radecký se tak stal legendou už za svého dlouhého života (dožil se devadesáti dvou let). Při jeho pohřbu (v roce 1858) sám císař František Josef I. velel jednotkám, které mu vzdávaly čest.

Je samozřejmé, že jeho kult se projevoval i v tehdejších českých zemích, a proto byl již po necelém roce po jeho smrti v Praze odhalen Radeckého bronzový pomník na Malostranském náměstí, na místě před (pod) dnešní Malostranskou kavárnou.

Model pro odlití pomníku vytvořili bratři Emanuel a Josef Maxovi. Emanuel Max Radeckého osobně znal, a za svého pobytu v Itálii vymodeloval dva jeho portréty. Provedl tedy maršálovu postavu, zatímco jeho bratr Josef ostatní figury.